My Jan z Pernštejna a na Helfenštajně etc. I  s erby svejmi, pán a pravý dědic panství pernštajnského, známo činím tímto listem přede všemi, ktož jej uzřie  anebo čtouc slyšeti budou, že jsou nás žádali opatrní cechmistři a mistři řemesla tkadlckého městečka našeho Volešnice, věrní naši milí, a okázali sou nám artykule napsané, kterak se při tom řemeslo jejich jinde zachovávají , že by se oni též při tom řemesle tejmž pořádkem chtěli zachovávati. Při tom nás žádali snažnou pěkností a prosbou, prosíc, abychom jim těch artykulóv potvrditi ráčili jako pán jejich dědičný tak, aby oni podle toho cech svůj míti, držeti a těmi artykuli se spravovati mohli.

Když my, svrchupsaný Jan z Pernštajna a na Helfenštajně etc., poznavši jejich sanžnou prosbu a jsouce k nim milostí naší nakloněni a také chtíc tomu, aby si tím dostatečněji  tak chudý jako bohatý, jsouc pod řádem spravováni, pod námi živiti se mohli, tu milost jim svrchupsaným cechmistróm a mistróm řemesla tkadlcovského městečka našeho Volešnice učinili sme, a tímto listem činíme od nás i od budoucího potomkuóv našich, pánův a držitelův panství pernštajnského anebo téhož městečka Volešnice držících. A těch artykulův dole psanejch jich sme potvrdili a tímto listem tvrdíme, chtíc tomu, aby na budúcí časy oni i jejich budoucí potomci jimi se spravovati mohli a spravovali bez překážky nás, svrchupsaného Jana z Pernštajna i budúcích potomkův našich, pánův a držitelův panství pernštajnského, kteréžto artykulové v tomto listu našem jsou zejména takto vepsaní:

Item nejprve, kdo by mezi nimi mistrem býti chtěl, ten má provésti listem neb dobrým svědomím, že jest se od poctivých rodičův narodil, potom, aby provedl též slibem nebo dobrým svědomím, že se řemeslu naučil od mistra poctivého, kterýž jest byl toho cechu neb v bratrství toho řemesla a že nejméně má se učiti rok za rok, a pakli jest se rok učil, aby dal jednu kopu grošův.

Item, kdož by se z mistrův mezi nimi osaditi chtěl, ten má položiti a dáti dva funty vosku a patnáct grošův bílých a řemeslo aby vokázal skladčích a má udělati mistróm a tovaryšom svačinu podle své možnosti, kromě syna z nich mistrův; ten aby zastal místo otce svého beze všeho nákladu.

Item, mistři nemají učiti žen, kteráž by nebyla vdaná manželka muže svého téhož řemesla, anebo ji za tovaryše míti neb chovati. A kdo by to učinil, ten nemá od řemesla fedrován býti.

Item každý, aby jeden jako druhý jednostejné mzdy položené od díla méně nebral. Item, aby od jednoho jako od druhého šíř platná zachovávána byla a dělána, jako bylo od starodávna. Item, aby každý měl loket městský spravedlivý pod pokutou půl fontu vosku. Item, aby žádný mistr neb mistrová, žádný měštze neb sedleze pro dílo nenabíhal, prosíc neb žádajíce, aby mu dali dělati, než aby každý dal dělati tomu, kdež se jemu líbí. Item taky, aby žádný nenabízel žádného řkouc „Dej mi dělati, chci od tebe méně vzíti než jiní“, a to pod pokutou funtu vosku. Item žádný aby ve vsi v míli řemesla nedělal od Volešnice, leč by tu s nimi v cechu byl. Pakli by tu s nimi tu cechu nechtěl míti, aby mu řemesla nedali dělati.

Item, kdyby Pán Bůh na kterého mistra neb manželku nebo na které dítě jeho smrt dopustil, tehdy každý mistr vedle obyčeje a řádu křesťanského, aby tělo mrtvé k pohřbu poctivě provodil pod pokutou půl funtu vosku.

Item, aby mistr jednoho učedníka učil a než by přijat byl, aby za chování rodičuov svých ukázal. Item, jestli by učedník nedouče se odšel, aby jinde fedrován nebyl, než však jestliže by se doučil a neušel, aby dal do cechu jeden funt vosku. Item každý mistr můž ženu svú aneb dceru řemeslu učiti.

Item, aby žádný mistr nedělal více než na třech stavech bez povolení mistrů, leč by toho takovú potřebu uznali. Item tovaryš, kterýž by přivandroval, aby sobě sám díla nejednal, než aby jemu starší tovaryš dílo zjednal. Pakli by nebylo tovaryše, aby poslal pro mistra mladšího, neb jemu ta věc bude poručena od cechmistrův. Item, který by tovaryš již sedl do verštatu, ten má dáti do cechu dva peníze malá. Item, který by tovaryš k jinému mistru přisedl, ten také má dáti do cechu dva peníze malá. Item, tovaryš každý má od mistra odpúčšení vzíti takto, vobina  vosnovu, připna šperazine, a tu vosnovu aby sdělil a mistr má se k němu zachovati podle pořádku toho řemesla. Item, tovaryš kdyby škodu nějakú mistru svému učinil a odšel, aby též fedrován nebyl, až přijda, smlúvu vzal. Item pod pokutou, aby jeden druhému tovaryše neb čeledína neodluzoval.

Item, též také, aby neženatý mezi nás do cechu přijat nebyl. Item, každý čtyři neděle aby bylo dohlídáno od cechmistrův k tomu řemeslu, jak kdo dělá, a kdož by z mistrův nehodně dělal, ten aby trestán byl pokutou nahoře psanou cechmistry dvěma.

Item, jestliže by se komu jaká škoda stala, buď z města nebo ze vsi u kterého mistra, ten každý, aby takovú věc snesl na cechmistry a tu jemu od cechmistrův ta věc aby napravena byla. Item, když mistři pospolu býti mají pro dobrú a slušnú potřebu řemesla svého a bude každému povědímo, aby do cechu přišli na den, kterýž od mistrův starších jmenován bude; jestli by se který v tom obmeškal, aby bez milosti pokuty dal jeden groš bílej do cechu kromě nemocných a pocestných.

Item, co se trhu dotejče v městečku, v Olešnici, aby žádný přespolní překupník nepřekupoval ani domácí příze nežli mistři sami kromě jarmarku.

Item, kdož by koli provinil proti artykulům těmto těmto sepsaným aneb z nich který řád přestoupil, aby jemu bylo řemeslo složíno, za dvě neděle aby to poslušenství podstoupil a k tomu složení řemesla, aby ještě položil funt vosku do cechu, a pakli by hledal toho na mistřích a k nim o to šel, že jemu chtí milost učiniti.

My Jan z Pernštajna a na Helfenštajně etc., pán a pravý dědic panství pernštajnského, slibujem jim svrchupsaným lidem našim řemesla tkadlcovského sami za sebe i za své budoucí potomky, pány a držitele panství pernštajnského, to všechno  jim zdržeti a v celosti zachovati, což se v tomto listu píše beze všeho porušení na budoucí časy, však s takovou vejminkou, jestliže by oni neb budoucí jich tak se zachovati nechtěli, jakž toto naše dání a potvrzení ukazuje, a pod těmi artykuli co jiného vymejšleti chtěli obci tej ke škodě, tehdy sobě to pozůstavujeme, aby nám neb budoucím potomkům našim od nich neb budoucích potomkův jejich ten list zase navrácen byl.

Toho všeho pro lepší zdržení a jistotu My, nahoře psaný Jan z Pernštajna a na Helfenštajně, pečeť naši vlastní dali jsme a rozkázali k tomuto listu přivěsiti. Jenž jest dán a psán na zámku našem Mezeříčí v outerý po svatém Vavřinci léta od narození Syna Božího tisícého pětistého čtyřicátého pátého počítajíc.

(Orig. Perg.  43 x 31 – 5; pečeť, která visela na perg. proužku, je ztracena)

My Jan z Pernštejna a na Helfenštajně etc. I se svými erby, pán a pravý dědic panství pernštajnského a městečka Olešnice, vyznáváme  tímto listem obecně přede všemi, kdež čten nebo čtoucí slyšán bude, že jsou předstoupili před nás Olešničtí, poddaní naši věrní milí, a nás jsou snažejmi prosbami prosili, abychom jim k tomu povolení dali, aby sobě k oužitku svému i obecnímu rybníček v ubci své nad městečkem udělat mohli.

Pak prohlídajíc k jich slušnejm prosbám, tak činíme a k dělání jim toho rybníčka povoolujem, tak aby jeho k ubci požívati mohli, jakž by sě jim koli zdálo a líbilo, a  to beze všech poplatkuov a přěkážky naší, pánuov a držiteluov panství pernštajnského a městečka Olešnice.

Týž také jsou naši, týž Olešničtí, poddaní naši věrní milí, přitom prosili, jakož sme tu v městečku Olešnici na náklad náš pivovar vystavěti dali a oni Olešničtí, což sme na ten pivovar vynaložili, zase nám dáti a navrátiti povinováni byli, abychom jim svú milost učinili a jim to odpustili. I prohlídajíc k jich slušnejm prosbám, tak činíme, a což sme koli na ten pivovar vynaložili, jim odpouštíme, takže nám za ten náklad nic dáti povinováni nejsú, než při tom pivovaře oni Olešničtí opravy všelijaké držeti mají. A plat, kterejž jest nám od starodávna z toho pivovaru vycházel, ten nám a budoucím našim potomkóm, pánom a držitelóm panství pernštajnského a městečka Olešnice dávati před se povinni budou, však tak, jestliže by kdy v tom pivovaře pánev sešla, tu my zase na náklad náš novou koupiti a spraviti jmáme.

I chtíce my, svrchupsanej Jan z Pernštajna etc., aby oni, tíž Olešničtí, při tom při všem v celosti bez přerušení zachováni byli od nás, erbuov a budoucích potomkuov, pánuov a držiteluov panství pernštajnského a městečka Olešnice, list tento sme pečetí naší stvrditi a týmž Olešnickajm vydati rozkázali. Jenž dán a psán na zámku našem Pardubicích v středu po hodu slavném Vzkříšení Páně léta Páně tisícého pětistého čtyřicátého počítajíc.

(Orig. Perg. 26 x 18 – 5m čes. Se silně poškozenou pečetí Jana z Pernštejna z červeného vosku ve zbytcích misky z vosku přírodního na perg. Proužku, znamení ve štítě popsal A. Sedláček, Heraldika II, str. 17, legenda nečitelná)

My Ferdinand, z Božie milosti Římský král, po všecky časy rozmnožitel říše a Uherský, Český, Dalmatský, Charvátský etc. Král, infant v Hispanii, arcikníže Rakouské, margkrabě Moravský, Lucemburské a Slezské kníže a Lužický markrabě etc., oznamujem tímto listem všem, že sme od urozeného Jana z Pernštejna na Helfenštejně, věrného našeho milého, prošeni, abychom městečku jeho Olešnici trh koňský každý pondělí dáti ráčili. A ten trh, aby se počal druhý pondělí v puostě a trval až do svatého Jana Křtitele Božieho.

K jehož prosbě a pro služby, kteréž nám činil a činiti napotom povinen bude, nakloněni jsúce s dobrým rozmyslem, naším jistým vědomiem, mocí královskú ten trh konský na vajš dotčený den a až do svrchupsaného času jmenovaným Olešnickým a obyvatelům v něm nynějším a budoucím dáti a znovu sme vysaditi ráčili.  A tímto listem dáváme  a mocně vysazujeme, chtiece tomu konečně, aby dotčení Olešničtí, nynější  i budúcí, svrchupsaný trh jměli, držěli a jeho požievali nyní i na budoucí časy, tím vším zpuosobem jako jiní poddaní naši svých trhuov požievají, buď z práva neb z obyčeje, bez překážky všelikerakých lidí. Protož přikazujem všem poddaným našim ze všech stavuov, nynějším i budoucím věrným našim milým, abyšte často psané obyvatele městečka Olešnici nynější i budoucí při tom trhu tak, jakž svrchu píše, jměli, drželi a neporušitedlně nyní i v časech budúcích zachovali pod urovananiem nemilosti naší královské.  Však proto chceme, aby toho trhu dání a znovu vysazení bez ujmy jednomu každému na jeho spravedlnosti bylo.

Tomu na svědomie pečet naši královskú k listu tomuto přivěsiti sme rozkázali. Dán v Vídni v úterý den svaté Maří Magdalény léta Božieho tisícého pětistého třicátého devátého a království našich Římského devátého a jiných třináctého.

(Uprostřed pod plikou: Ferdinand m. p. – V levém rohu pliky: Wolf de Krayg supremus regni Bohemie cancellarius. – V pravém rohu: G. Ziabka m.p. – Na rubu Rta.)

(Orig. Perg. 41 x 22, 5 – 8, čes. S královskou pečetí Ferdinanda 1. na červených a bílých hedvábných nitích. Pečeť popsal V. Hrubý, Úvod, l.c.. Str. 114. – Insert v listině čís. 15.)

My Vladislav, z božie milosti Uherský, Český, Dalmatský, Charvátský král, margkrabě Moravský, Lucemburské a Slezské knieže a Lužický margkrabě etc. – oznamujem listem tiemto všem, že jsme prošeni jménem urozeného Viléma z Pernštejna, najvyššieho hofmistra královstvie českého, věrného našeho milého, abychme městečku jeho Volešnici a obyvatelóm jeho dva jarmarky ročně dáti a znovu vysaditi ráčili. K takové jeho prosbě a mluvě nakloněni jsúce pro mnohé a ustavičné služby, kteréž jest nám týž Vilém činil a činiti nepřestává, s dobrým rozmyslem a naším jistým vědomím mocí královskú v Čechách a jakožto margkrabě moravský svolili jsme k tomu a tiemto listem svolujeme; chtiece tomu konečně, aby nadepsané městečko Volešnice a obyvatelé jeho nynější i budúcí dva jarmarky ročně jměli, každý s osmi dni pořád zběhlými.

Však rozdielně jeden jarmark po Próvodní neděli ten pondělí a druhý jarmark na den svatého Václava, kteréžto jarmarky na ty časy jmenovitě svrchupsaní obyvatelé městečka Volešnice držeti mají a moci budú a jich požívati tak a tiem obyčejem, jakožto i jiná městečka v margkrabstvie moravském svých jarmarkuov požívají, buď z práva nebo  z obyčeje. A to bez našie, budúcích králuov českých a mrgkrabí moravských i všech jiných lidí všelijaké překážky, přikazujíc hajtmanu margkrabstvie moravského i jiným všem poddaným našim, nynějším i budúcím věrným milým, abyšte v užívanie těch dvú jarmarkuov obyvatelóm svrchupsaného městečka nepřekáželi ani komu překážeti dopúštěli, nynie i v budúcích časiech pod uvarováním hněvu našeho i budúcích našich králuov českých. Však proto chceme, aby těch jarmarkuov dvú danie bylo každému bez újmy na jeho spravedlnosti.

Tomu na svědomie pečet naši královskú k listu tomuto přivěsiti jsme kázali. Dán na Budíně ve čtvrtek před hromnicemi léta božieho tisícieho čtyřistého devadesátého devátého a království našich uherského devátého a českého dvadcátého vosmého.

(V pravém dolním rohu pliky: Ad relationem Magnifici domini Johannis de Sselnberk, supremi cancellarii regni Bohemie.

Orig. Perg. 33×21 – 7,5, česky s královskou pečetí Vladislava II. Z červeného vosku v misce z vosku přírodního, pečeť popsal V. Hrubý, Úvod do archivní teorie a prakse, 1930, str. 114.)

My Lacek z Lomnice i s svými erby a budúcími známo činíme tiemto listem všem, ktož jej čísti neb čtúc slyšeti budú, že přistúpili před nás opatrní rychtář a konšelé a všechna obec, měštené z Olešnice, věrní naši milí, a nám list a zápis, kterýž od předkuov našich a jmenovitě od urozeného pána, pana Jana z Lomnice, předka a pana děda našeho milého, šťastné paměti, na odmrti a svobody své měli, jsú okázali. A že týž  list a zápis skrze mnohá léta pošlá a minulá se jest na pečetech i písmu pokazil, dotčení naši měštěné jsú nás snažně a pokorně prosili, abychom jim týž list v táž slova obnovili a těch obdarovánie odúmrtí a svobod od našich předkuov jim daných a učiněných jim listem naším potvrdili, kterýžto zápis předkuov našich v tato slova psaný a zniecý viděli jsme:

My Jan z Lomnice i naši budúcí tiemto listem vyznáváme obecně všem, ktož jej vidí neb čísti budú nynie i napotom budúcí časy, že přišli před nás múdří lidé, rychtář a konšelé i všechna obec, naší věrní milí měštěné z Olešnice, a nás jsú snažně prosili, abychom jim a tomu městu našemu na polepšenie tu milost učinili a ten obyčej shladili, aby oni své zboží a dědiny, ješto prve po jejich smrti těch jistých měšťan našich bez dietek a bez erbuov z tohoto světa sešli, z práva a z starého obyčeje na naše předky ta odmrť spadla jest i na nás. Za to jsú nás prosili, abychme my více ani naši erbové ani naši budúcí nebrali.

My, vzezřevše na takovú prosbu našich věrných, ježto jest nám i tomu městu našemu Olešnici velmi užitečná, těm jistým našim věrným milým, ješto jsú se v našem kázanie a poslušenstvie až do až do sěhož času dobře ukazovali, k tejto jejich spravedlivé prosbě svú vuoli jsme dali a dáváme tímto listem, mocně jsme dali a ten starý obyčej těch jistých odúmrtí shladili jsme a nynie shlazujeme, ustavujíc to mocno.

Ktož by z těch jistých našich měšťan toho miesta nebo což k tomu přísluší, ti, ješto nynie jsú nebo potom budú, ačby který božiem přepuštěním s tohoto světa sšel bez plodu a bez dietek, aby to jeho zboží nebo dědiny, což po něm ostane, jeho přieteli najbližšiemu spadlo, ale ne na nás, napřed jmenované, pana Jana nebo na jeho erby a jich budúcí. A kterýž by ten přietel byl najbližší, jestli by naň která odmrť spadla od našich lidí z našeho miesta z Olešnice, ten toho zboží nemá nikdy jinde požívat než tu v Olešnici, těch často jmenovaných odúmrtí. A na tom zboží nic odúmrtného my ani naši erbové i naši budúcí v tom sobě žádného práva nezachováváme, slibujíce naší dobrú čistú vieru, vší zlé lsti těm jistým naším lidem, měštěnóm v Olešnici, jich erbóm i jich budúciem, že té jisté svrchupsané milosti po věčné časy nikdy zrušiti, ani naším jménem má zrušeno býti, ani našimi erby, ani budúcími.

Na potvrzenie této svrchupsané věci svú jsme vlastní pečeť přivěsili k tomuto listu a připrosili jsme urozených pánuov, pana Viléma z Pernštajna a pana Heralta z Kunina Města, odjinad z Skal, že jsú své pečeti k tomuto listu s naší pečetí na svědomie přivěsili. Jenž jest dán a psán na hradě na Lúce po Božiem narozenie tisíc čtyřista osmého léta, ten první pondělí po svaté Trojici.

A my, dotčený Lacek z Lomnice, znamenajíce pilnú a snažnú prosbu, tudiež věrnost jich k nám a službu, kterúž dotčení naši měštěné z Olešnice předkóm našim a nám činili a budúcí časy tiem lépe aby činiti mohli, z naší zvlášční milosti jich hodné prosbě a žádosti přivolili jsme a přivolujem, a list dotčený pana děda našeho milého mocí tohoto listu jim obnovujem a potvrzujem, slibujíce s svými erby a budúcími naši dobrú čistú vieru beze vší lsti, to všechno často jmenovaným našim měštanóm Olešnickým, jich budúciem a potomkóm, což se v dotčeném listu pana děda našeho zavazuje a zapisuje, i tuto naši milost jim učiněnú ctně, právě a řádně držeti a při tom jich zachovati a té milosti jim nerušiti na věčné časy.

Tomu na svědomie i na potvrzenie naši vlastní pečet k tomuto listu jsme přisvětili kázali. A připrosili jsme urozených pánuov, pana Viléma z Pernštajna na Helfenštejně, najvyššieho komorníka cúdy brněnské, pana Jana Bočka z Kunštátu a ze Bzence, že jsú oni pečeti své podle naší na svědomie k tomuto listu přivěsili. Jenž jest dán, psán na Pernštajně v středu před svatým Valentinem léta od narozenie Syna božieho tisícieho čtyřstého sedmdesátého sedmého počítajíce.

(Orig. Pergamenu 34×28,5 – 4,5 čes. Se třemi pečetěmi přivěšenými na perg. Proužcích:

1. Pečeť Lacka z Lomnice z černého vosku v misce z vosku přírodního, znamení ve štítě popsal Aug. Sedláček, Českomoravská heraldika II, 1925, str. 42, leg.: S – LACZKO – DE – LOMNICZ

2. Pečeť Viléma z Pernštejna z červeného vosku v misce z vosku přírodního, znamení ve štítě popsal Sedláček, ibid., str. 17, leg.: S – WILHELMI – DE – PERNSTEIN

3. Značně poškozená pečeť Jana Bočka z Kunštátu a ze Bzence z černého vosku v misce z vosku přírodního, znamení na štítě a legenda nezřetelné.)

My Jan z Lomnice i naši budúcí tiemto listem vyznáváme obecně všem, ktož jej vidí neb čísti budú nynie i napotom budúcí časy, že přišli před nás múdří lidé, rychtář a konšelé i všechna obec, naší věrní milí měštěné z Olešnice, a nás jsú snažně prosili, abychom jim a tomu městu našemu na polepšenie tu milost učinili a ten obyčej shladili, aby oni své zboží a dědiny, ješto prve po jejich smrti těch jistých měšťan našich bez dietek a bez erbuov z tohoto světa sešli, z práva a z starého obyčeje na naše předky ta odmrť spadla jest i na nás. Za to jsú nás prosili, abychme my více ani naši erbové ani naši budúcí nebrali.

My, vzezřevše na takovú prosbu našich věrných, ježto jest nám i tomu městu našemu Olešnici velmi užitečná, těm jistým našim věrným milým, ješto jsú se v našem kázanie a poslušenstvie až do až do sěhož času dobře ukazovali, k tejto jejich spravedlivé prosbě svú vuoli jsme dali a dáváme tímto listem, mocně jsme dali a ten starý obyčej těch jistých odúmrtí shladili jsme a nynie shlazujeme, ustavujíc to mocno.

Ktož by z těch jistých našich měšťan toho miesta nebo což k tomu přísluší, ti, ješto nynie jsú nebo potom budú, ačby který božiem přepuštěním s tohoto světa sšel bez plodu a bez dietek, aby to jeho zboží nebo dědiny, což po něm ostane, jeho přieteli najbližšiemu spadlo, ale ne na nás, napřed jmenované, pana Jana nebo na jeho erby a jich budúcí. A kterýž by ten přietel byl najbližší, jestli by naň která odmrť spadla od našich lidí z našeho miesta z Olešnice, ten toho zboží nemá nikdy jinde požívat než tu v Olešnici, těch často jmenovaných odúmrtí. A na tom zboží nic odúmrtného my ani naši erbové i naši budúcí v tom sobě žádného práva nezachováváme, slibujíce naší dobrú čistú vieru, vší zlé lsti těm jistým naším lidem, měštěnóm v Olešnici, jich erbóm i jich budúciem, že té jisté svrchupsané milosti po věčné časy nikdy zrušiti, ani naším jménem má zrušeno býti, ani našimi erby, ani budúcími.

Na potvrzenie této svrchupsané věci svú jsme vlastní pečeť přivěsili k tomuto listu a připrosili jsme urozených pánuov, pana Viléma z Pernštajna a pana Heralta z Kunina Města, odjinad z Skal, že jsú své pečeti k tomuto listu s naší pečetí na svědomie přivěsili. Jenž jest dán a psán na hradě na Lúce po Božiem narozenie tisíc čtyřista osmého léta, ten první pondělí po svaté Trojici.